Chaos a řád. Dvě slova, zdánlivě neutrální, ve skutečnosti jsou poněkud citově zabarvená. Když řeknu, že jste chaotik nebo něco je chaotického, určitě to nebude kompliment. Naopak když řekneme, že něco má řád, vnímáme, že je to tak v pořádku, že to tak má být. Řád, to evokuje uklizený uspořádaný prostor, stůl, byt, pracoviště.
Chaos sneseme obvykle jen v určité nevelké míře. Příkladem může být dámská kabelka, obvykle je v ní spousta užitečných věcí, které jsou pomíchané jedna přes druhou, ale jsou ohraničené prostorem kabelky, takže pokud je to chaos, tak jen omezený a zvládnutelný.
Řád na zahradě můžou představovat dokonalé řádky stále stejných rostlin, kolem pečlivě vypleté. Řádek mrkve, řádek cibule, řádek špenátu. Tak to přece být má, takhle má udržovaná zahrada vypadat, že? Nebo na poli. Perfektní řádky, hektary stále stejných rostlin kukuřice, všechny dozrávající současně, aby se daly snadno sklízet. Monokultura, ideál moderního zemědělce, který chci levně vypěstovat. Není to skvělé?
Kdybychom se na názor zeptali přírody, asi by se jí takový řád vůbec nelíbil. Dala by přednost tomu „chaosu“, který panuje třeba v lese. Chaos, kde se všechno navzájem propojuje a podporuje. Žádné řádky, žádná pravidelnost, přesto jsme v klidu, nemáme pocit nepořádku.
Dal by se ten lesní pořádek/nepořádek aplikovat na zahradu? Určitě ano. Jistá pravidla určitě zachováme. Třeba přístupové cesty ke všemu, co bychom chtěli někdy v budoucnu sklízet.
Napadá mě, jak by to vypadalo, kdybychom chtěli na lidi aplikovat stejné principy jako na poli. Chtěli bychom, aby byli všichni stejní. Stejně velcí, stejně rostlí, se stejnými vlastnostmi. Je to blbost, že? Víme, že potřebujeme lidi různých vlastností, sklonů a talentů. Nechceme být kopiemi, chceme být výjimeční a originální. Rozmanitost, to je to, co dává lidské společnosti stabilitu. Někdo pěstuje brambory, někdo z nich vaří, někdo vyrábí nože, jiný zase boty, naše dovednosti a potřeby se doplňují, je to v pořádku, i kdyby nám ta lidská rozmanitost připadala chaotická.
Napadá mě, že pojem chaos a pořádek je docela relativní pojem. Pořádek je nám sympatický, protože díky němu cítíme, že máme věci pod kontrolou. Chaos nás děsí, protože se bojíme ztráty kontroly nad svým světem. Jsme schopni ho snést tehdy, když má nějaké hranice, když je omezený jen na určité místo nebo určitou dobu.
Pro mě jsou podobné úvahy připomínkou toho, abych nezaměňovala přehlednost s vnitřním řádem. To, že je něco rovné, přehledné, srovnané do řádků, poliček, přihrádek, chlívečků, to ještě nemusí znamenat, že je v tom řád, který funguje. Třeba knížky. Ty můžeme srovnat různými způsoby. Třeba podle velikosti. Bude to hezky vypadat, ale vyhledat určitou knihu bude nadlidský úkol. Když je uspořádáme podle tématu, nebude to sice tak hezké, ale bude to účelné a snadno najdeme to, co potřebujeme. To, co je řád a co je chaos, to je často dáno funkcí a našimi potřebami. Druhý člověk tomu nemusí rozumět. Proto se někdy říká, že permakulturní zahrada, to je ten „bordel“ na zahradě. On to není bordel, on je to jen jiný řád, než na který jsou konvenční zahradníci zvyklí.
