Zjistila jsem, že nepotřebuju mít moc oblečení. Že to, co mám, mi stačí, stále ještě je v nositelném stavu a že nemám ani chuť je nahrazovat něčím novým. Má to jen jednu nevýhodu: je to trochu nuda. Střídám pár svetrů, které mám už dlouho, většinou roky. Když se podívám na starší fotky, vidím se ve stále stejném oblečení. Vlastně mi to až tak nevadí. Jsou to kousky, které mám ráda, nevidím důvod se jich zbavovat.
Občas si i já pořídím něco nového. Mám z toho radost a naprosto chápu, že pro někoho je to vzrušení z nového oblečení neodolatelné, zvlášť když na to máme peníze. Když projdu shopping centrem, tak taky vidím spoustu hezkých kousků, které bych ráda nosila. Jenže pak začnu přemýšlet nad tím, z čeho je to vyrobeno, protože dávám čistě přírodním materiálům, bez jakékoliv příměsi uměliny. Kde to bylo vyrobeno, protože když je to z Bangladéše nebo jiné asijské země, tak nejspíš pochází z jedné z těch továren, kde lidé (ženy) pracují dlouhé hodiny v příšerných podmínkách a za ubohou odměnu.
Když už nás to věčné nakupování přestane bavit a dojde nám, že fakt máme všechno, co potřebujeme a nová kabelka, knížka nebo rtěnka nás šťastnými neudělá, přesouváme se k nakupování zážitků. Skok padákem, kurz přípravy suši, dovolená v tropech, výlet do aquaparku nebo wellness pobyt, to jsou další možnosti, jak si užít vzrušení z nakupování a přitom nehromadit věci. Jenže je to stále totéž: nakupováním zaháníme nudu. Plníme svoji přebujelou potřebu změny.
Náš rychlý uspěchaný životní styl má jednu nevýhodu a to je fakt, že si vytváříme návyk na vysokou míru vzrušení. Neumíme se zklidnit, připadá nám to nepatřičné nebo dokonce jako plýtvání časem, když „nic neděláme“. Takže pořád něco děláme a mezitím si stěžujeme na stres. Nudu a nicnedělání považujeme za něco negativního.
Zpomalit je těžké proto, že musíme překonávat ten dobře zafixovaný návyk na rychlé tempo. Když zpomalíme, nudíme se. Moudré články o produktivitě a efektivnosti nás dříve nabádaly nosit s sebou knihu, abychom tyto „ztrátové časy“ mohly náležitě využít. Dnes to hravě dokáže mobil. S připojením na internet nás zabaví celý den, takže není problém vyhýbat se komunikaci, práci, prostě čemukoliv, do čeho se nám nechce.
Uvědomuju si, že příroda – která je mnohem zkušenější než kdokoliv z nás – dělá skoro všechno pomalu, a že to tempo, které jsme si nastavili, je šílené a nepřirozené. Není divu, že se v něm necítíme dobře. Zpomalit by bylo fajn, ale uděláme to? Když budou všichni kolem nás spěchat a honit se, tak se nejspíš přizpůsobíme, protože jsme tvorové společenští a přizpůsobujeme se proto, že chceme s ostatními lidmi fungovat. Větší šanci máme, když se spojíme a začneme zpomalovat společně. Nemyslím celé lidstvo, to je příliš ambiciózní cíl, stačí jen s těmi pár jednotlivci, které máme kolem a kteří to cítí stejně, jako my. Tyhle tendence se naštěstí už objevují.
