Klimatická změna, rostoucí počet obyvatel, ekologické škody, snižující se zásoby nerostných surovin, plasty v oceánech, snižující se diverzita, sucho nebo záplavy, kůrovec a spousta dalších ekologických problémů, které se na nás valí z médií. Dnes a denně o tom slyšíme, ale co s tím? Co s tím může dělat obyčejný člověk bez vlivného postavení a obrovské hromady peněz? Mám se lhostejně uzavřít do své slupky a ignorovat to všechno? Nebo sledovat, co se děje, ale propadat se z toho do stále hlubší depky? Ani jedno se mi nelíbí. Potřebuju nějakou akci, dělat něco, co sice možná planetu nezachrání, ale pomůže to aspoň tomu malému kousku zeměkoule, na kterém žiju já a moji blízcí. Takhle hrozně jsem se cítila před řádkou let. Pak jsem objevila permakulturu. Byla jsem nadšená. Konečně jsem našla něco, co dokáže řešit ty velké problémy, které se na nás valí a o kterých nás pravidelně informují noviny, televize i internet.
Mělo to jen jeden háček: permakultura je způsob navrhování pozemku tak, aby člověka co nejlépe uživil a zároveň prospíval přírodě. A já jsem žádný pořádný pozemek neměla. Leda tak malinkou zahrádku v zahrádkářské kolonii, kde je spousta zvědavých sousedů se zcela konvenčním přístupem k zahradničení.
Pak jsem ale zjistila, že experimentovat se dá i v paneláku. Začala jsem pěstovat na balkóně, což sice nemá příliš velký ekonomický význam, ale baví mě to. Je to možnost poznat, jak rostliny rostou, jak se rozvíjejí, jak během sezóny vypadají. Takže vlastně i takový sebevzdělávací projektík. Inspirovalo mě mimo jiné video Billa Mollisona, kde ukazuje jeden takový produktivní balkón, který je porostlý zelení po všech stěnách i po stropě. K takové dokonalosti jsem se ještě nepropracovala.
Můj balkón je otočený na jihovýchod, sluníčka a tepla je tam dost, navíc je chráněný před deštěm a větrem, takže mi připadá jako velmi vhodné místo k pěstování.
Jedna z prvních mých zelenin byla rajčata. Byla výborná, sladká a měla jsem z nich velkou radost. Existují dva druhy rajčat: malá keříčková, které můžete mít klidně i na okenním parapetu, nebo normální zahradní, které dokážou dorůst do dost velké výšky, pokud jim včas neuštípnete vrcholek. Usoudila jsem, že ta zahradní se mi na balkón hravě vejdou, vždyť i na zahradě se musí zaštipovat, aby se příliš nerozrostla. Jen musí mít dostatečně velkou nádobu, přibližně o velikosti kbelíku na vytírání podlahy. Také vyžadují hnojení a zalévání.
Poněkud horší výsledky jsem měla s paprikami, rostliny byly malé se dvěma nebo třemi plody.
Často se doporučuje pěstovat bylinky jako je bazalka nebo máta. Ty sice na balkón rostou dobře, ale já je při vaření moc nepoužívám. Ale taková majoránka nebo pažitka nacházejí v mé kuchyni velké uplatnění. Když už ne kvůli chuti, tak alespoň kvůli barvě, trocha zeleného listí ozdobí skoro každé jídlo.
Mojí oblíbenou zeleninou je cibule. Tu velké kulaté cibule by se asi pěstovaly v nádobě na balkóně špatně, ale zelená cibule jde docela snadno. Když koupím zelenou jarní cibulku, obvykle spotřebuju jen jednu, zbytek mi vadne a schne v ledničce. Přitom je možné odříznout tu zelenou část a ten bílý kousek s kořínky dát do vody, kde se kořeny rozrostou a ze středu začne vyrážet nová zelená nať. Pak přesadím do hlíny a postupně odřezávám a konzumuju. Občas se povede a přežije i zimu.
Ještě lepší je ale vytrvalá patrová cibule, která se pěstuje kvůli zeleným listům a kupovanou jarní cibulku snadno nahradí. Množí se malými cibulkami, které se tvoří na koncích stonků. Ty malinké cibulky by se také daly jíst, ale kdo by se s nimi loupal? Raději je používám k dalšímu množení této úžasné zeleniny.
Občas pěstuju rostliny jen proto, abych je lépe poznala. Třeba burák neboli podzemnici olejnou, kterou jsme náhodou koupila někde na trhu. Radost mi taky udělala houbová zahrádka pod tímto názvem se to skutečně prodává. Sklízeli jsme svoje vlastní žampióny.
