Den 22.dubna se každý rok připomíná jako den Země, kdy se konají různé ekologické a vzdělávací aktivity. Ale má to skutečný dopad na naše činy? Děláme nějaké pokroky, nebo se točímě v kruhu, hrajeme si na eko a ve skutečnosti se nic podstatného nemění?
Nedávno jsem vyfotila pařez čerstvě pokáceného stromu. Ten pařez je naprosto čistý, nejeví absolutně žádné známky nějaké hniloby nebo nějaké ho napadení, které by opravňovalo jeho pokácení. Prostě nevím, proč se to stalo. Ale docela jistě vím, že ten strom vázal CO2 ze vzduchu, držel ho v svých pletivech a dělal by to dál, kdybychom ho neporazili. Jistě, že můžeme vysadit další stromy. Taky se to děje, je to správné a naprosto to podporuju. Ale měli bychom také chránit stromy, které už stojí. Kolik malých sazeniček potřebujete, abyste nahradili jeden vzorstlý strom? Hodně, že jo. Takže už jen tím, že budeme méně kácet, už jen tím můžeme chránit přírodu. Vlastně ji chráníme před námi samými. A že by se nám to dařilo, to tedy pocit nemám.
Vlastně mi ten svátek Země jen připomíná, že se stále o něco snažím a že stále narážím na lidi, pro které je vlastní pohodlíčko nade vše a nic řešit nechtějí. Ta hrozba klimatických a environmentální rizik je prostě příliš daleko, příliš vzdálená, příliš abstraktní. Je to sice pochopitelné, ale zároveň děsivé. Co všechno se bude muset stát a jak daleko musí věci zajít, abychom je začali brát vážně?
Mojí nadějí je, že přece jen stále častěji vidím byť malé, ale aspoň nějaké akce. A že se jejich efekt kumuluje a násobí. Vím, že každá změna je jako sněhová koule, která se valí z kopce. Zpočátku je malá, ale postupně se na ni nabaluje víc a víc sněhu a je čím dál tím větší. Doufám a věřím, že stejně je to s našimi dobře míněnými činy, jakkoliv se zdají málo účinné.
