Letos v srpnu jsem se dostala na mezinárodní setkání do ekokomunity uprostřed Estonska. Vzledem k tomu, že Estonsko je od nás hodně na sever, tak jsem očekávala chladno, ale léto bylo na jejich poměry velmi teplé, srovnatelné s tím naším, alespoň pokud tak můžu soudit podle těch pár dní, které jsem tam strávila.
Komunita zahrnuje cca 8 dospělých a pár dětí. Vlastní pozemky o rozloze 33 ha, z toho 27 hektarů pronajímají. Na zbylých šesti hektarech bydlí, mají tu zahradu a ovocné stromy a keře. Bydleli jsme v hlavní budově, kde je společná kuchyně, velká místnost pro kurzy a setkávání, místnosti k přespávání a také krásná terasa s pohodlným sezením.
Zeleninová zahrada má rozlohu cca jeden hektar. Ve zdejším klimatu je dost užitečný fóliák, tady fungují dva, jsou dost velké a mají jednu neobvyklou vychytávku – jsou na kolejích, takže se dají přesunout na vedlejší záhon. Každý den jsme jedli zdejší zeleninu – rajčata různých druhů, cukety nebo okurky. Zajímavou vychytávkou byl způsob, jak připravovali další záhon v místě, kde byla louka. Prostě přes trávu natáhli černou neprůhlednou fólií a nechali nějakou dobu, než tráva uhynula. Žádné pracné rytí a vybírání kořenů.
Úžasně tu rostly arónie, ze kterých dělají sirupy a další dobroty. Jednu sazenici jsem si odvezla s sebou do naší komunitní zahrady. Zdá se, že cestu přežila, už má první lístky.
Místní komunita funguje na principech sociokracie, což znamená, že o věcech rozhodují společně, každý názor je respektovaný a nikdo není šéfem.
Mezinárodní kurz, kterého jsem se tady zúčastnila, byl zaměřený na psaní projektů s cílem získat peníze z evropských fondů na nějaký prospěšný záměr. Pokud byste čekali, že jsme celé dny seděli v učebně a poslouchali přednášky, tak to je vaše představa naštěstí mimo. Hodně času jsme věnovali skupinovým aktivitám, dost času jsme strávili i venku, protože rozvíjet zajímavé nápady a sdílet svoje poznatky je za chůze a v přírodě prostě jiné. Vzniklo tady několik zajímavých záměrů, které mají potenciál stát se budoucím projektem.
Myslím si, že podobné akce a projekty jsou velmi užitečné, pokud se chceme skutečně v Evropě propojovat a zbližovat. Zažila jsem dobu, kdy byly hranice do většiny Evropy pro nás zavřené a vím, jak moc špatné to je. Byla to umělá překážka, která bránila výměně čehokoliv – od zboží a služeb až po informace a zkušenosti. Když jsme nemohli za hranice a neměli jsme srovnání, bylo pro komunistický režim snadnější tvrdit, jak dobře se máme a jak špatný ten západní kapitalismus je.
Jeden večer jsme měli ochutnávku metody Dragon Dreaming, která je užitečná na začátku projektů jako způsob, jak zjistit své sny, přání a očekávání. Nebylo to pro mě novinka, tuhle metodu občas používám a vždycky mě příjemně potěší, když narazím na další nadšence.
Estonsko pro mě byla výjimečná možnost podívat se do dosud neznámé části Evropy. Je to poměrně malá země, neobvyklé plochá, bez kopců, na které jsem zvyklá u nás. Jsou součástí Evropské unie a platí se tu eurem. Mluví tu estonsky, hodně rozšířená je tu i ruština.
Cestou jsem přestupovala v Rize, hlavním městě Lotyšska, kde mě okouzlila místní obrovská tržnice s obrovskou nabídkou potravin. Když to porovnám s mým městem, kde jsou sice čtyři supermarkety, ale trh jen jednou, max. dvakrát do měsíce, a to sem přijede možná tak desítka prodejců. Supermarkety nepomáhají své lokalitě, protože zisk z nich odchází mimo region. Oproti tomu lokální trhy podporují místní obyvatele, protože jejich zisk zůstává z valné části v místě, zvlášť pokud je tam dost příležitostí k utrácení – tedy obchody, kavárny, řemeslníci a služby.
Další trh jsem potkala ve Varšavě, kde jsem měla několikahodinovou pauzu při čekání na další autobus. Na stanici metra Marymont jsem objevila trh, který byl brzo ráno ještě zavřený a působil na mě spíš jako slum než trh. Ale když se začaly stánky otevírat, ukázalo se, že je tu skvělá kavárna, stánky se zeleninou, a dokonce i kadeřnictví. Takže jsem svůj první rozpačitý dojem ráda vylepšila.
Tento výlet do východní Evropy pro mě byl hodně obohacující. Dostala jsem se do zemí, o kterých slýchám jen málo. Přece jen je západní Evropa poněkud atraktivnější, zejména pro nás, kdo jsme vyrostli na komunistické éry a cesta „na západ“ byla téměř nemožná. Zjistila jsem, že všude se mám co naučit a co okoukat.
