Nedávno jsme se vrátila ze Slovinska, kde jsem nebyla na dovolené, ale na mezinárodním kurzu. Kurz byl zaměřený na rozvíjení schopností vedení a inspirování lidí a zúčastnilo se ho přes dvacet lidí z několika evropských zemí. Čekalo nás osm dní různých aktivit, rozhodně to nebylo jen pasivní přijímání informací. Dělali jsme různé úkoly, pracovali ve skupinách. zkoušeli si různé role a situace a dost času jsme strávili i v přírodě.
Místo, kde jsem měla strávit svůj pobyt, bylo ve středním Slovinsku, je to rodinná ekofarma Kmetija Veles, kde se zaměřují na pořádání akcí pro alternativně zaměřené lidi – tedy eko, bio, perma a podobně. Okolo byla nádherná příroda a člověku připadalo tak nějak přirozené, že ji nebudeme poškozovat. Přesto ale jsou věci, které i ekologové dělat musí – jíst, pít, mýt se, chodit na záchod, prát si prádlo. K čemuž obvykle používáme různé ty prostředky jako jsou mýdla, saponáty, šampóny nebo prášky na praní. V paneláku to moc neřešíte, člověk tak nějak spoléhá na lidmi vytvořený systém, který tu špinavou vodu odvede a vyčistí. Tady jsem měla blíž k přírodě a vypouštět do ní vodu s chemikáliemi se mi zdálo nepatřičné a bezohledné.
Bydlím ve městě a jsem zvyklá, že pitná voda ke mně přiteče kdykoliv a prakticky v neomezeném množství, teplá i studená. Že o odpady z mojí domácnosti se někdo postará – odveze je, odstraní odpadní vodu apod. Na farmě to bylo jiné. Vody normálně mívají dostatek, ale když najednou hostíte 25 dalších lidí, kteří se chtějí sprchovat a prát si, tak ta spotřeba hodně naroste. Ohřev vody řešili dvěma způsoby. Jednak využívali sluníčka, které svítilo na černě natřenou kovovou nádrž na vodu, a dokázalo vodu ohřát na docela vysokou teplotu. Druhý, zajímavější způsob byl pomocí kompostu z dřevěné štěpky, kterým vedla hadice s vodou a ta se ohřála na příjemných cca 30 stupňů. Výhoda tohoto systému byla v tom, že fungoval trvale a po celou sezónu bez ohledu na to, jestli sluníčko svítí nebo ne.
Rozdílné bylo i hospodaření s odpadní vodou. Používala se k zalévání, takže nebylo žádoucí, aby se do ní dostávaly prostředky na nádobí. Místo toho jsme používali otruby, díky kterým jsme z nádobí dostaly většinu mastného. Talíře pak už stačilo opláchnout teplou vodou bez saponátu. Voda mohla jít rovnou do skleníku na zalévání a otruby šly ke slepicím (a později jako kompost na zahradu). Pokud jsme si myslela, že existují jen dva způsoby mytí nádobí, tedy v myčce a ručně, tak tady jsem zjistila, že to jde i jinak, úplně ekologicky.
Obzvlášť důležitou kapitolou byl záchod. Obvyklým standardem pro městského člověka je splachovací záchod, díky kterému máme pocit čistoty a hygieny. Ta špinavá voda s našimi exkrementy se musí někam odvést a nějak s ní naložit. Voda je skvělé médium, když chcete něco rozšířit na velkou plochu. Třeba k šíření nemocí se hodí dost dobře. To ale nechceme, že. Na této ekofarmě se chodilo na separační kompostovací záchod. Separační znamená, že odvádíte zvlášť moč a zvlášť tuhé exkrementy. Moč je z hygienické hlediska bezpečná, můžete ji po naředění použít např. ke hnojení keřů. Naopak tuhé exkrementy jsou sice bohatým zdrojem živin, ale zároveň mohou také šířit různé patogeny. Takže je třeba je nějakým způsobem bezpečně zkompostovat, buď dostatečně dlouho (rok či dva) nebo za zvýšené teploty. Obvykle se to v kompostovacích toaletách dělá tak, že se exkrementy zasypávají pilinami. Jednak z estetických důvodů – nechcete se koukat na svoje produkty a už vůbec ne na produkty ostatních lidí. Druhý důvod je ten, že piliny vyrovnají poměr živin pro optimální rozklad a pozdější použití jako kompost. Tento kompost bych určitě nepoužila k zelenině, zejména ne k té kořenové, ale stromy a keře nebo květinové výsadby by z nich mohli mít velký užitek.
Byli jsme na farmě, tak nás nepřekvapilo, že velká část zeleniny, ze které nám vařili, byla z místní produkce. Pokud žijete ve městě, kde jsou obchody na každém rohu aspoň tři, tak vám může pěstování vlastního jídla připadat jako zbytečně moc práce. Ale když jste na farmě, kde je nejbližší supermarket deset nebo víc kilometrů daleko, navíc máte spoustu využitelného pozemku, pak pěstovat si jídlo dává velký smysl. Nejen, že nemusíte jezdit daleko do obchodu, ale získáte potraviny čerstvé a lokální, a zároveň víte, že jste o něco méně závislí na byznys systému, který všechno zabalí do plastů, vozí produkty po světě z místa na místo a o ekologii mluví hlavně tehdy, když chce přimět zákazníky k větším nákupům. Dalším bonusem vlastního pěstování jídla je fakt, že si můžete vypěstovat i to, co v obchodech nenajdete. V supermarketu máte pocit, že ta nabídka je skoro nekonečná. Ve skutečnosti tam ale najdete jen vybrané druhy a odrůdy. Víte, že existují černá a žlutá rajčata, červené a fialové brambory, bílý lilek nebo červená odrůda růžičkové kapusty? Lidé je moc neznají a zřejmě by je nekupovali, proto je obchody nenabízí.
Když jsem se pak vrátila zpátky do města s jeho obchody, vodovody a čističkou odpadních vod, tak jsem se vrátila i k původnímu způsobu života. Ono mi v paneláku ani moc jiných možností nezbývá. Ale pořád je ve mě to vědomí, že to jde i jinak. Že bych možná část vody mohla neznečišťovat saponátem a pak bych ji mohla použít na zalévání rostlin na balkóně. Že bych si mohla vypěstovat víc zeleniny nebo ji aspoň koupit od někoho, kdo to dělá eticky a lokálně.
