Jsme bohatí. Můžeme si dovolit koupit spoustu věcí a taky to děláme. Užíváme si toho hmotného blahobytu s pocitem, že když na to máme, tak proč si nedopřát? A proč nedopřát svým blízkým? Občas sice zaslechneme něco o ekologii, úděsných pracovních podmínkách v Asii, ničení pralesů v jižní Americe nebo o gigantickém ostrově plastového odpadu v oceánu. Všechno je to ale tak vzdálené a tak obrovské, že nám to jedno laciné tričko nebo jeden plastový kelímek připadá jako něco zcela nicotného.
Pro mě je odmítnutí konzumu věcí životního stylu. Konzum je rychlý. Rychle střídáme věci, místa, činnosti, lidi. Rychlost je uznávaná. Znamená to stihnout toho víc za méně času a být tedy efektivnější. Když o vás řeknou, že jste pomalý, nepotěší vás to. Zavání to leností nebo neschopností. To nikdo z nás nechce.
Přitom je spousta situací, kdy zpomalit je skvělé. Skoro vždycky tehdy, když jde o něco příjemného, co si chceme užít a vychutnat.
Třeba jídlo. Jaký má smysl pídit se po skvělém jídle a pak ho do sebe naházet během pár minut? Rychlé jídlo nám taky umožní naládovat se kdečím, z čeho nám pak ani není dobře. Dokonce i děti učíme jíst rychle a vydáváme za nějakou ctnost. Když někomu vařím, jsem raději, když jí pomalu a pochutnává si.
Nebo být s lidmi, které máme rádi. Věnujeme jim sotva pár minut, abychom zase mohli běžet pobýt s někým jiným? Máme hromadu kamarádů, se kterými se potkáváme jen letmo? Shromažďujeme „přátele“ na facebooku, kocháme se vysokým číslem, ale když je nám smutno, nemáme komu zavolat? Osobně se cítím velmi špatně, když jsem pro někoho nepodstatnou částí zástupu kamarádů. Když pro někoho nejsem důležitá, proč bych mu měla dávat svůj čas a energii?
Nebo turistika. Cestujeme, objevujeme stále nová a nová místa, ale k žádnému si nevytvoříme vztah, protože spěcháme objevovat zase další a další. Nedávno jsem byla – už po několikáté – na návštěvě ve vsi s pozoruhodnou architekturou. Mohla jsem se zúčastnit prohlídky po těch úžasných zajímavých domech, ale vlastně se mi nechtělo a raději jsem zůstala s kamarády. A víte, o co jsem přišla? Vůbec o nic! Bylo mi dobře a nic mi nechybělo. Naopak jsem si užívala toho, že můžu pobýt s lidmi, které mám ráda. Lidi jsou pro mě prostě víc než věci.
Když budu jezdit stále na jedno místo, tak prostě nepoznám jiná místa, možná stejně krásná nebo ještě krásnější. Zato ale mám prostor si ten jeden bod ve vesmíru zamilovat.
I v práci je dobré občas zpomalit. Dávám přednost tomu dělat věci pomalu a důkladně a špatně snáším, když mě někdo popohání k rychlému tempu, zejména když se pak věci zbrkle udělané musí předělávat. Chápu, že je občas třeba zasprintovat. Pokud se ale spěchá a sprintuje pořád, je to podle mě špatně.
Když budu chtít změnit svůj přístup a zpomalit, musím se nejdřív já sama vyrovnat s tím, že toho stihnu méně. Musím se zbavit iluze, že se dá stihnout všechno. Že je to jen otázka efektivnosti a toho, jak si čas zorganizujeme. Není. Vždycky bude víc možností, než kolik se toho dá stihnout. Takže si tak jako tak musíme vybírat. Když něčemu dát přednost, zároveň tím něco jiného odsunu stranou. A to bolí. Bojíme se, že o něco přijdeme. Nebo někomu ublížíme. A to se nejspíš také stane. Proto je tak těžké zpomalit a vybrat si ze všech těch úžasných možností, které se nám nabízí, jen to něco malinko, co jsme schopni beze spěchu a stresu zvládnout.
