Hlad? Opravdu skutečný hlad, kdy jde o život? To většina z nás nikdy nepoznala. Jídlo je samozřejmost, je ho kolem nás neskutečný přebytek, za pár korun si můžeme dopřát spoustu výborného jídla, takže ho nepovažujeme za nic vzácného. Proto nás taky až tolik netrápí, když něco vyhodíme. Už nám to nechutná nebo se to zkazilo, protože jsme to v přeplněné lednici přehlédli. Jídlo sice stojí peníze, ale ne zas tolik, abychom se kvůli tomu nějak zvlášť trápili. Ta trocha potravin v koši, to nezachrání ani planetu ani náš rozpočet. Tak proč je to důležité?
Protože ten malý čin – vyhození nebo nevyhození jídla – je součástí našeho života. Formuje nás a náš život. Věci mají tendenci opakovat se a narůstat. Když mávneme rukou nad půlkou rohlíku v koši, příště vyhodíme čtvrtku chleba a pak nám nebude líto poloviny plechu ovocného koláče nebo pytlíku zplesnivělých brambor. Když se takhle budeme chovat k jídlu, přenese se tento náš postoj i na další oblasti života. Bez skrupulí vyhodíme tričko, které jsme měli sotva dvakrát na sobě, boty, které nás omrzely nebo cokoliv jiného, co jsme rychle a bez velkého rozmýšlení koupili a teď nám to spíš překáží.
Cítila jsem to sama na sobě. Občas se mi nějaké jídlo zkazí a jde do koše, v lepším případě na kompost. Je mi líto peněz, které takto vlastně taky vyhazuju. Ale nijak jsem zvlášť necítila důležitost toho, co vyhodím, na životní prostředí. Jak by asi změnila svět ta jedna zachráněná mrkev nebo rohlík? Dokud jsem si neuvědomila, že jde o trend. Vyhodit kousek jídla je plýtvání. Malé, ale plýtvání. Když připustím plýtvání v malém, začne mi připadat přijatelné i ve větším měřítku. Protože je jednodušší tu nepotřebnou věc vyhodit, než se zamýšlet nad tím, jak ji smysluplně využít. Ušetřím čas a toho problémku se prostě zbavím vyhozením do koše. Kdyby to bylo jednou, ok, ale ono se to opakuje.
Rozhodla jsem se pro změnu: místo původního myšlení ve stylu <b>vždyť o nic nejde</b>, jsem překlopila na <b>každý kousek jídla se počítá</b>. Začala jsem přemýšlet o tom, jak opravdu každý kousek jídla využít. Problém je často v tom, že nemám rozmyšleno, co s tou zbylou potravinou udělám. Prostě se mi zrovna nehodí. Zbyde mi půlka papriky nebo navařím moc rýže. Co s tím, než se to zkazí? Já vím, je spousta jídel, kam třeba zrovna ta rýže hodí, ale co když mám nakoupeno a naplánováno na jiné jídlo? Budu všechno měnit kvůli hromádce rýže?
Řešením může být tyto malé kousky uchovávat v mrazáku. Jedna nádoba je na zeleninu, nakrájenou na kousky tak akorát na dušení. Když se nádobka naplní, mám právě tolik, kolik potřebuju na jedno jídlo.
Další miska může být určená na vařené brambory. Rozmražené vařené brambory nejsou nic moc, ale na bramborovou kaši nebo do placek se použít dají.
Stejně tak se dá zmrazit rýže. Jako příloha už sice neoslní, ale jako zavářka do polévky obstojí velmi dobře. Knedlíky – bramborové i houskové – se taky dají uložit v mrazáku, nakrájené na kolečka a připravené posloužit k rychlému jídlu.
Zbylé pečivo se dá usušit. Strouhanku z rohlíků známe všichni. Ze suchého chleba se dají udělat skvělé chlebové placky. Jen si pořád ještě nevím rady se sladkým pečivem. Pokud je bez náplně, jako například vánočka nebo loupáky, pak se dá nakrájet na plátky, usušit a použít pak do žemlovky. Ale závin nebo šáteček s náplní? To fakt nevím.
