Cítím se bezmocně a neschopně, když si představím tu horu úkolů, kterou mám před sebou, řada z nich už je zpožděná a mě pak připadá, že jsem neschopná a špatná a že to vůbec není dobré. Vede mě to i k porovnávání se s ostatními, u těch obvykle tu horu neudělaného nevidím, spíš vidím to, co už udělali a proto si připadám horší. To je fakt, člověk je k sobě hodně kritický. Navenek ukazujeme tu svou lepší stránku, pro sebe si necháváme to horší. Logicky pak máme pocit, že ti ostatní jsou na tom líp. Nejsou.
Když to přirovnám k jablkům: vezmu bedýnku jablek. Jsou tam různá a všelijaká. Velká malá, zralá, nezralá, krásná i shnilá. Kdykoliv jsem někde s ostatními, tak nesu na trh tu svoji bedýnku jablek. Zbavit se čehokoliv je složité, náročné, obtížné, tak to aspoň schovávám. Dopředu dám ta pěkná jablka, ta ošklivá si schovám někde u sebe, strčím je pod stůl, prostě aby je pokud možno nikdo neviděl. Totéž ale udělají i ostatní. Takže my vidíme krásná jablka těch ostatních a víme o těch svých shnilých. Nutně si pak musíme připadat horší, říkáme si, jaká úžasná jablka oni mají a jak ošklivá jsou ta naše. Tohle porovnávání nás znejišťuje, ale ve skutečnosti se k sobě chováme velmi nefér. Vezmeme svoje slabiny a porovnáváme je se silnými stránkami druhých. To se prostě nedá vyhrát, to budeme vždycky mít dojem, že jsme horší.
Co s tím? Měli bychom si uvědomovat a připomínat to, co nevidíme. Shnilá jablka ostatních možná i občas vidíme. Když si kolegyně v práci myslí, že nikdo neví o jejím tajném popíjení. Když kamarád schovává okousané nehty a věří, že si jich nikdo nevšiml. Když jsou sousedi přesvědčení, že nikdo neslyší (v paneláku!) jejich hlučné hádky. A my je docela s gustem pomluvíme, že jsou takoví nebo makoví. Samozřejmě, potěší nás, že i ten druhý má svá shnilá jablka. Že nejsme ti nejhorší z nejhorších.
Druhá možnost je pokochat se občas těmi svými krásnými výstavními kousky. Je spousta věcí, které děláme dobře nebo dokonce skvěle. Jen si je uvědomit a pochválit se za ně. Být si vědomý svých silných stránek. Naše úspěchy jsou jako kompas, který nám ukazuje, kudy máme jít. Když se mi opakovaně stává, že mě lidi chválí za to, jak hezky kreslím, tak to budu dělat o to raději, mít z toho větší uspokojení a taky se dál zlepšovat. Není to zdaleka jen o talentu. Na to, abych byla nejlepší na světě, na to potřebuju pořádnou dávku talentu, to ano. Ale na to, abych byla nadprůměrná ve svém okolí a měla z té činnosti radost, na to mi opravdu stačí jen troška nadání, kterou dost pravděpodobně mám.
