Čekám ve dlouhé frontě v supermarketu a mám čas přemýšlet. Kolem mě je spousta lidí s plnými košíky. (Jasně, je před vánocemi, to mi mohlo dojít, že jen já jsem ten exot, který jde koupit dvě věci.) Všude visí cedule o výhodných cenách, tak to by přece bylo škod nevyužít, že? Navíc ty sladce vemlouvavé hlasy znějící celým prostorem, které mě ujišťují, že zrovna tento supermarket je zárukou špičkové kvality úplně všeho. Není to skvělé? Oni prostě všechno vyřeší za nás, předvyberou to nej, nej, nej a nám stačí jen přijít a vyklopit penízky.
Supermarkety nemám ráda. Podle mě je jejich hlavním a primárním cílem vydělat peníze svému majiteli. Zákazníci, zaměstnanci, dodavatelé, životní prostředí, to všechno je podřízeno tomu hlavnímu cíli. Proto tu najdeme krásná trvanlivá rajčata, která ale nemají žádnou chuť a dováží se k nám tisíc kilometrů daleko, maso z krutých velkochovů, o kterých nechceme vědět, oblečení, vyrobené v Asii v děsných pracovních podmínkách. Určitě bych si takhle mohla stěžovat ještě dlouho, ale to já nechci. Hledám nějaké řešení a východisko.
Řešení samozřejmě jsou, nemusím je vynalézat. Bezobalové a bioobchody, nákupy přímo od pěstitelů, chovatelů a výrobců, zelenina z vlastní zahrady, farmářské trhy, online obchody a jistě i řada dalších. Všechno to ale naráží na naše vlastní možnosti a kapacity.
Bydlím na malém městě, je tu jeden farmářský obchod s limitovanou nabídkou. Jednou za měsíc jsou farmářské trhy. Autem nejezdím, takže nákupy potravin v okolních městech pro mě nejsou řešením, leda snad pro koření a podobné věci, které se spotřebovávají v malém množství. Zahradu máme poměrně malou, ovšem část ovoce a zeleniny z ní získáváme.
Hledat permakulturní způsoby, jak pokrýt svoje materiální potřeby, když jste obklopeni většinovou konzumní společností, to je teda výzva. Zejména když nechcete z té společnosti utéct. Což já nechci. Je mi s lidmi lépe než bez nich. Navíc tu mám rodinu. Možná bych mohla odejít někam do komunity, která si všechno pěstuje a žije maximálně udržitelně, ale to bych musela opustit lidi a místa, která mám ráda a to nechci.
Taky asi nemůžu čekat jedno jednoduché řešení, třeba jako permakulturní supermarket. V tom je právě zrada těch pohodlných řešení, jako je třeba právě supermarket. Kvůli svému pohodlí se smiřujeme s mizernou kvalitou nebo vlezlou reklamou.
Co tedy můžu dělat?
Omezit spotřebu zejména toho, co mi nedělá radost. Je spousta věcí, které jsem si nadšeně koupila a pak jsem zjistila, že mi jen bez užitku leží ve skříni. Mám spoustu šperků a bižuterie, přitom nic z toho nenosím. Mám tu spoustu materiálu na tvoření, ale nemám čas tvořit. Má spoustu knih, které nestíhám číst. Už mě to dovedlo k tomu, že jen s nechutí kupuju nové věci. Nerada kupuju oblečení, přemýšlím nad každou novou knížkou, jakkoliv lákavá se zdá.
Pěstovat si aspoň tu trochu jídla, kterou zvládnu. Zahrádku máme malou, ale dokáže nám dodat docela dost zeleniny. Něco vypěstuju i na balkóně. Možná toho není moc, ale dělá mi to velkou radost. Zejména různé zelené listí, jako je zelená cibulka, špenát, listový salát, to je se dá vypěstovat i na okně.
Nakupovat tam, kde to dělají udržitelně. Bio, pokud to jde. Od místních producentů – což může znamenat bedýnkový systém, kamaráda, který pěstuje hrách, nebo souseda včelaře.
Spojit se s dalšími lidmi. Když nakupujete ve velkém, tak už se vyplatí si pro jídlo někam dojet. Zvlášť pro potraviny, které se až tak rychle nekazí, jako je cibule, brambory, hrách nebo olej.
