Na první pohled se může spojení veganská permakultura zdát nelogické, protože veganství je způsob stravování a permakultura design s ohledem na přírodu. Když nad tím ale začnete přemýšlet, tak zjistíte, že to vlastně dává smysl. Znamená to nezneužívat zvířata pro svůj vlastní prospěch.
Permakultura je designový systém, ve kterém prostě není přijatelné získávat jídlo a ničit přitom přírodu. Permakultura při návrhu farmy nebo zahrady zohledňuje všechny prvky, včetně užitkových zvířat. Zvířata můžou být užitečná v mnoha směrech. Mléko, maso a vajíčka z farmy jsou velmi oblíbené.
Dokonce i zvířecí hnůj je po zkompostování velmi ceněným hnojivem. Zvířata mohou spásat plochy, které se nehodí k pěstování. A to nemluvím o tom, že pro některé milovníky zvířat je křeček nebo pes málo a touží po tom mít velká zvířata – krávu, koně, oslíka.
K veganství můžete mít řadu důvodů, jedním z nich je i fakt, že rostlinná strava je mnohem méně náročná na prostor. Chovat zvířata je závazek, vyžadují spoustu péče a přitom z plochy, na které je chováme, bychom získali mnohem víc jídla, kdybychom ji využili k pěstování jedlých rostlin. Jeden hektar vám může dát tuny jedlých rostlin (brambor, obilí, dýní…), ale jen stovky kilogramů masa. A to mluvíme o zvířatech volně chovaných. U intenzivních chovů jsou zvířata namačkána v malých prostorách v příšerných podmínkách a my tento způsob „výroby masa“ podporujeme vždycky, když si koupíme levné maso v supermarketu.
Co když se rozhodnu, že budu hospodařit bez využívání zvířat? V první řadě to znamená vzdát se hnoje. Takže musím vyřešit, jak budu udržovat úrodnost půdy. Nabízí se zejména tyto možnosti: kompost, zelené hnojení, mulčování, střídání plodin a polykultura.
Kompost zná každý zahrádkář. Když budete házet veškeré rostlinné zbytky ze zahrady na jednu hromadu, po čase zetlí a vznikne vám tmavá hmota plná živin, kterou můžete použít k hnojení rostlin. Můžete samozřejmě použít i různé vychytávky, speciální kompostéry, vermikompostér, časté přehazování, urychlovače kompostu, ale ten přírodní děj – zetlení – funguje i bez našeho zásahu. Kompostování má ovšem jednu nevýhodu: je pracné. Shromažďujete bioodpad na jednom místě a pak ho zase distribuujete po pozemku. Na rodinné zahradě to jde, na poli jen těžko.
Mulčovat znamená zakrýt povrch země nějakou vrstvou. Napodobuje se tím dění třeba v lese, kde listí, jehličí, větve, mrtvá zvířata, prostě všechno padá na zem a tam se rozkládá. Při tomto rozkladu se uvolňují živiny pro rostliny a není třeba hnojit.
Obvyklým materiálem je mulčovací kůra nebo textilie, ale dá se použít spousta lepších biologicky rozložitelných materiálů. Kůra je spíš pro efekt, je drahá, proto se dává v tenké vrstvě, navíc mi připadá zbytečné vozit kůru bůhví odkud, když se docela určitě dá sehnat levnější materiál někde blíž. Netkaná textilie je, umělý materiál, který do půdy rozhodně nepatří.
Už jen to, že posekanou trávu rozhodíte po záhonech, se dá považovat za mulčování. Pokud máte dost materiálu (fakt hodně!) a uděláte fakt tlustý mulč, 30 nebo víc cm, tak omezíte plevely a můžete pěstovat i na místě, kde žádná pořádná zem není, protože si vytvoříte svoji vlastní úrodnou půdu.
Zelené hnojení znamená, že vysejete rostliny, které nesklidíte pro sebe, ale necháte je na místě uschnout, zmrznout nebo je posekáte, a ony se tak zkompostují přímo na místě. Využívá se takhle třeba hrách nebo jetel, které mají unikátní vlastnost: dokážou vázat v půdě vzdušný dusík. Oproti kompostování je tato metoda použitelná i na větších plochách. Stejně tak ji ale mohou využít i zahrádkáři – třeba vysít hrách začátkem podzimu, kdy už jsou některé záhony sklizené, nechat přes zimu, kdy hrách vymrzne, vytvoří vrstvu mulče, podzemní části se rozloží a uvolní živiny.
Polykultura je opak monokultury, kterou známe z velkých polí a sadu a znamená to, že pěstujete současně více druhů rostlin na jednom místě. Příkladem může být záhonek osetý různými druhy zeleného listí, jako je salát, špenát nebo polníček. Můžete z něj průběžně sklízet, listí vám bude průběžně dorůstat, takže půda bude stále zakrytá zeleným. Zahradníci znají třeba společné pěstování mrkve a cibule, které si navzájem odpuzují svoje škůdce.
Střídání plodin znamená, že nepěstujeme na jednom místě stále stejnou rostlinu. Zahrádkáři vědí, že musí záhony střídat. Že když budou dávat třeba brambory stále na stejné místo, tak ty brambory budou rok od roku horší a horší.
A co lidský hnůj? Bylo by možné využít naše exkrementy k hnojení? Teoreticky ano. Když je necháte rok nebo dva kompostovat, vznikne vám hmota, která už moc nepřipomíná původní „surovinu“ a za kterou vám vaše stromy a keře budou vděčné. K zelenině bych ale lidský hnůj určitě nepoužila. K tomuto tématu existuje zajímavá příručka, která je už přeložená do češtiny – http://ekozahrady.com/humanure.htm.
