Obrázek toho, jak se rozšiřuje síť, když se do ní zapojuje stále víc a víc lidí. Nejdřív je tam jen jeden člověk a okolo něj jsou řekněme čtyři zájemci. Z nich se stanou učitelé a každý má také čtyři zájemce. A i z nich se stanou učitelé. Už jich je 16. A když každý z nich bude mít také čtyři žáky, tak jich bude 64. Šedesát čtyři různých lidí, s obrovským množstvím znalostí, zkušeností a potenciálem změnit svět nebo pro začátek svůj region.
Permakulturní učitelé dělají jednu velmi hezkou věc: vychovávají si ze svých žáků další učitele. Takže vlastně svou vlastní konkurenci. Chápete to? Proč? Vždyť se takhle připravují o práci! Nebo je to jinak?
Jasně, že je to jinak. Když učíte permakulturu a školíte a povzbuzujete další lidi, aby také učili, prospívá to i vám. Rozšiřujete tím totiž síť zájemců a příznivců permakultury a tak trochu i svůj vliv. Pokud je vaším hlavním cílem šířit permakulturu, tak to dává smysl zcela perfektně. (Pokud by vám šlo hlavně o peníze, tak byste si své vědění možná žárlivě střežili pro sebe.)
Síť se pak nerozšiřuje lineárně (tedy pomalu), ale exponenciálně, takže čím dál, tím víc lidí. Větší síť znamená více příležitostí a potenciálně prospěšných kontaktů pro všechny, tedy i pro toho nezištného učitele. A teď si představte, že ti lidí nepotřebují jen kurz permakultury, ale možná je zaujme domácí výroba kosmetiky, nářadí pro ulehčení pěstování nebo bezobalové nakupování lokálních potravin. Příležitosti rostou neuvěřitelně rychle.
Znamená to také, že je možné se od výuky permakulturních základů přesunout někam dál, k něčemu specializovanějšímu a možná i zajímavějšímu. Koho by bavilo učit pořád jen ty základy nejzákladovatější, že jo?
Toto je krásný příklad toho, jak funguje mentalita hojnosti.
Jak by to vypadalo, kdyby permakulturní učitel myslel v termínech nedostatku, konkurence a soutěživosti? Kdyby si žárlivě střežil veškeré své know-how a případným zájemcům by ukazoval, jak moc těžké to je, jak dlouhou praxi a kolik studia, potvrzeného certifikáty, musíte mít, abyste si mohli dovolit předstoupit před žáky.
Nedostatkové myšlení vychází z toho, že příležitostí (potenciálních žáků, klientů, zájemců…) je jen omezený počet a když nechám kousek druhému, ošidím sám sebe. Možná to platí u koláče, protože ten stále stejný a nemění se. Ale lidská společnost se mění stále, tak je mnohem větší než ten koláč. Klást limity a hranice tam, kde nejsou (nebo jsou mnohem mnohem dál) znamená omezovat sebe sama. Brzdit sebe sama.
Jenže když neteče energie volně od učitele k žákovi, nepoteče ani zpátky. Jak moc doporučíte někoho, kdo si to své žárlivě střeží a s nikým se nechce podělit?
Možná vás napadá, že za takových okolností bude kvalita učitelů velmi rozdílná, a někteří možná nebudou nic moc. Co když poškodí jméno permakultury? Stát by se to mohlo. Stane se to. Stoprocentně. Ale zisk pro lidstvo i pro přírodu je tak obrovský, že to za risk rozhodně stojí. Při současném stavu planety je nutné o tom mluvit všude a s každým. I s rizikem, že nikdo řekne nějakou blbost.
