Photo by Elaine Casap on Unsplash
Lidi si pomáhají a zejména když dojde k nějaké krizi, tak se zároveň objevují úžasné příklady toho, jak jsou lidé ochotni pomoci věnovat čas, energii, peníze, úsilí aby ulehčili situaci těm, na které kritická situace dopadla obzvlášť tvrdě. Tento text píšu v době pandémie koronaviru, kdy je spousta běžných lidských činností omezená nebo úplně zastavená, sedíme doma, sociálně se izolujeme, abychom nenakazili sebe nebo druhé. Šijeme roušky, pomáháme si s nákupy, voláme si, abychom si navzájem poskytli podporu. Restaurace jsou zavřené nebo prodávají jídlo s sebou a my u nich objednáváme i proto, abychom tu restauraci podpořili a aby nezkrachovala.
Proč to vlastně děláme? Kam mizí naše normální běžné sobectví? Proč to děláme a proč se to nejvíc projevuje právě v kritických, náročných nebo ničivých chvílích?
Je v tom vznešená touha po spravedlnosti? Nikdy nedosáhneme toho, aby všichni měli stejně a tak nějak tušíme, že by ani neměli mít všichni stejně dříč stejně jako nemakačenko, chytrý jako nechytrý, laskavý jako protivný. Jak bychom mohli mít všichni stejně, když jsme každý jiný? Určitá nerovnost v materiální rovině asi dává smysl, ok?
A co spravedlnost v tom smyslu, že všichni jsme stejně cenné lidské bytosti? Cítíte to tak? Lékař, který zachraňuje životy a vrah, který je bere? Vnímáte je jako stejně přínosné pro společnost? Ani náhodou! Rovnost mezi lidmi je krásný ideál, ale buďme k sobě upřímní: lidi nejsou stejní a nevnímáme je jako stejně cenné.
Dávalo by logiku, kdybychom upřednostňovali sebe a svoje blízké. Je tu nějaká hrozba, tak co dává největší smysl? Myslet na sebe a svoji rodinu, ta je pro mě přece to nejdůležitější. Ale my pomáháme i cizím. A ještě z toho máme dobrý pocit.
Proč pomáháme a s čeho pramení to potěšení, které cítíme?
Protože když pomáháme těm, kdo jsou právě nejslabší, vytváříme tím společnost, kde sice nebudou mít všichni stejně, ale nikdo nespadne na úplné dno. A to je nesmírně uklidňující. Když ve vaší rodině (nebo v práci nebo v jiné partě, ve které se vyskytujete) bude fungovat spolupráce a vzájemná pomoc, budete se tam cítit úplně jinak než tam, kde vládne soutěživost, dravost a konkurence. Ten rozdíl bude v míře bezpečí.
Tím, že pomáháme, tím tvoříme bezpečný svět pro sebe i své blízké. Nemusíme svého souseda živnostníka milovat, ale když od něj nakoupíte a pomůžete mu přežít, pomůžete zároveň vytvořit společnost, ve které je vzájemná podpora normou. A budete mít dál kam chodit nakupovat 🙂
Možná proto se obvykle cítíme dobře, když můžeme někomu pomoct. Považujeme za správné pečovat o babičky a dědečky nebo o děti. A s podezřením se díváme na dravé lidi, kteří chytnou za pačesy každou příležitost, bez skrupulí se derou za svými cíli a neberou ohled na nikoho a nic. Jsou totiž potenciální hrozbou. Když jim budete překážet, tak vás prostě smetou. Nebo využijou.
Když se rozhodnu pomáhat lidem, abych spolutvořila bezpečný svět, jak to dělat co nejúčinněji? Určitě bych se soustředila na své nejbližší okolí. Nic proti posílání pomoci do Indie nebo do Afriky, taky to dělám. Ale v mém okolí jsou taky lidi a právě ti tvoří tu moji sociální síť, ve které se můžu cítit pohodlně.
Zajímavou ilustrací toho, jak zafungovala lokální pomoc v době koronavirové pandemie, jsou roušky. Zpočátku nám bylo z oficiálních míst sdělováno, že roušky jsou zbytečné, protože jimi virus projde. Pak ale nastal zlom, bleskově se rozšířila informace, že rouška (a vlastně jakýkoliv kus hadru přes pusu a nos) zastaví kapénky, kterými se virus hlavně šíří. No jo, ale roušky nebyly. Ukázalo se, že mezi lidmi je spousta šikovných švadlen se šicími stroji a zásobami látek a začalo se šít skutečně masově. Nejen v šicích dílnách, ale i ve školách, na úřadech, v neziskovkách, v domácnostech, dokonce jsem viděla šít zdravotní sestry v nemocnici na sesterně. Za tři dny nato nám bylo nošení roušek nařízeno vládou! Dřív to ale nejspíš udělat nemohli, protože nebyly schopni nám je zajistit. To, co by na celostátní úrovni nesmírně obtížným úkolem, bylo na lokální úrovni zvládnutelné mnohem snáz. Doufám a věřím, že v nás zůstane to vědomí, že pokud to jde, máme se postarat sami o sebe a nečekat, co přijde od těch, které jsme si zvolili ve volbách. Obvykle bývají příliš daleko a uvažují v příliš velkých měřítcích, než aby mohli zafungovat dostatečně rychle a pružně na podmínky v konkrétním místě.
