Bojíte se klimatické změny? Děsí vás představa toho, co se může dít nám nebo našim dětem?
Klimatická změna je něco strašně velkého, něco, co nás obrovským způsobem přesahuje, tak není divu, že se bojíme a možná se před tím strachem tak trochu schováváme. Nedávno jsem četla výsledky průzkumu z Masarykovy univerzity, podle kterého Češi o klimatické změně vědí, vnímají ji jako hrozbu a cítí i nedostatek informací v tomto směru. Ve veřejné diskuzi to ale moc nevidím. Jako by to byl slon v místnosti, o kterém všichni vědí, ale obávají se o něm mluvit.
Když se o něčem nemluví, zůstává to citlivým bodem, tématem, které bolí a se kterým si nevíme rady. Na soukromé úrovni trpíme, na společenské úrovni ztrácíme potenciál a energii, které nás mohou motivovat k nějaké činnosti. Vím, že pro aktivisty je jejich práce do jisté míry jakousi terapií. Místo, aby člověk předstíral, že se mu nic neděje (protože možná v každodenním životě se mi fakt zatím nic závažného neděje), tak něco dělám, ideálně s dalšími lidmi, podobně naladěnými.
Můj návrh? Mluvit. Mluvit o tom, čeho se bojím, co mě děsí a trápí. To je ostatně i důvod, proč píšu tento článek. Chci mluvit o důležitých věcech, o tom, co mě trápí a děsí, co považuju za mimořádně důležité.
Navíc, i když je to klima veliké a děsivé, existují věci, které můžeme dělat na místní úrovni a které zlepší situaci v daném místě. Napadá mě třeba sázení stromů. Pěstování květinových luk místo kraťoučkých trávníků. Organizování trhů pro místní producenty. Společné nakupování bio a lokálních produktů. Pěstování vlastního jídla. Jít do přírody místo do nákupního centra. Nosit si vlastní hrnek na kafe místo plastových kelímků (ze kterých to fakt chutná hrozně). Třídění odpadu – to už asi děláme, aspoň v mé sociální bublině se tak děje zcela samozřejmě.
A co vy? Děsí vám klimatická změna? A mluvíte o tom s někým?
