Co může člověk, který se nazývá (nebo touží nazývat) permakulturníkem, dělat v době krize a chaosu? Místo úvah o tom, co se může pokazit, se radši soustředit na to, co můžu aktivně dělat.
Moc nevidím smysl snažit se odhadovat budoucnost. Tedy do jisté míry samozřejmě ano, ale týká se to jen věcí známých, jen toho, co dokáže předvídat. Dokážeme předvídat, že nám porostou děti nebo stromy, že se nějakým způsobem bude rozvíjet naše pracovní dráha a podobně.Pak jsou ale události, které se jakémukoliv předvídání a předpovědím vymykají. Před kovidem bychom si naprosto nedokázali představit, co se může stát, že můžou být zavřené školy, randit budeme přes zoom, očkovat se bude jak na běžícím páse a na hranicích okresů budou stát policajti. Stejně tak dneska – v době konfliktu na Ukrajině – si nedokážeme představit, co se tam děje (naštěstí, kdo si to dokáže představit, tak musí mít za sebou fakt děsné věci). A hlavně nevíme, co bude dál. To, že někde umírají lidé, dokonce děti, to je samo o sobě hrozné. Ale fakt, že nevíme, co bude dál, jak se věci budou dál vyvíjet a jak to ovlivní náš vlastní život, to je to, co budí strach a úzkost.
Kde tedy hledat jistotu v době chaosu? Mojí jistotou jsou moje potřeby. Ať se ve světě bude dít cokoliv, budu potřebovat vodu, jídlo, teplo, dojít si na záchod, být v bezpečí, mít svobodu, být s lidmi, které mám ráda a podobné věci. Nic světoborného. Ty naše potřeby jsou natolik univerzální a společné, že nám nedělá problém pochopit, že je mají i ostatní lidé a tušíme, co asi tak v první chvíli potřebují třeba uprchlíci.
Žiju ve městě, většinu jídla nakupuju v obchodech, takže mě samozřejmě nenechává klidným to, že ceny potravin rostou. Navíc kdyby se z nějakého důvodu zavřely obchody, tak je tu najednou masa zoufalých lidí, kteří netuší, kde vzít jídlo. Které vůbec nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.
Nebo voda. Teče mi z kohoutku, kvalitní, pitná, teplá i studená, 24 hodin denně. Odkud ale přichází? Kdo a jak zajišťuje, aby byla bezpečná a bylo jí dost? A co se stane, když se v tom systému něco porouchá? Kde vezmu vodu? To už je konkrétní problém, který můžu začít řešit. Třeba si doma udělat si zásobu vody. Nebo zjistit, kde jsou v okolí studánky a prameny. Shromáždit lahve na vodu. Naučit se čistit dešťovou vodu. Naučit to své sousedy. Vyřeším tím zároveň dva problémy: svoji “vodní”závislost a taky svůj strach – protože účinná akce je na strach nejlepším lékem.
Vidíte v tom ten vzorec? Spoléháme na systém, tedy na cosi velkého, vzdáleného, vnějšího, že se o nás postará. Je to pohodlné, je to jako bychom pořád měli maminku a tatínka. Bohužel nás to ale také dostává do pozice závislosti a bere nám to svobodu. Proto se v permakultuře často mluví o soběstačnosti. Soběstačnost v tomto smyslu znamená umět se o sebe postarat i tehdy, když to stát nebo supermarkety neudělají. Pro jednotlivce je to těžko dosažitelné, ale jako lidské skupiny – komunity, vesnice, obce, regiony – máme velkou šanci. A jak jsem měla to štěstí poznat, v permakulturních kruzích je spousta skvělých lidí, kteří neskuhrají, ale nacházejí řešení a ještě si to užívají 🙂
Co tedy teď dělat? Určitě něco praktického. Doufám, že se lidé zase začnou hromadně vracet k vlastnímu pěstování potravin, protože to je jedna z věcí, která přináší radost a zároveň nás do jisté míry chrání před nepředvídatelnou budoucností. Že se začneme zajímat o recyklaci bioodpadu na vlastní kompost. Že si začneme vážit čisté vody. Že budeme spolupracovat s lidmi kolem nás. I s těmi, kteří nejsou našimi blízkými kamarády, ale jsou součástí místa, kde žijeme. Že budeme znát svého pekaře, kupovat zelí od souseda a že v každé obci bude někdo, kdo umí opravit boty nebo nabroušit nůž. Sice nás to neochrání před všemi životními riziky, ale bude se nám docela určitě líp žít.
