Permakultura v Česku se rozvíjí, stále víc a víc lidí objevuje její smysl. Mně to ale nestačí a chtěla jsem vidět, jak se dělá permakultura jinde. Už přede dvěma lety jsem se přihlásila na kurz sociální permakultury, který se konal v Anglii v Applewood Permaculture Centre, kde bydlí lektorka Looby MacNamara. Napsala knihu People and Permaculture, kterou jsem přeložila a měla by brzo vyjít i v češtině. Ta kniha je skvělá. Spojuje se v ní systematičnost a praktická metoda k práci na nezahradnických permakulturních projektech, ale zároveň lidskost a laskavost.
Z Česka jsem jela autobusem, protože mi létání připadá natolik neekologické, že se mu raději vyhýbám, i když by to samozřejmě bylo rychlejší. Cesta autobusem nabízí jiné výhody, např. dost času na odpočinek (vyspala jsem, jako už dlouho ne) a pokoukání do krajiny, která občas vypadá trochu jinak než ta naše česká. Třeba proto, že Česko má v Evropě ty největší a nejrozsáhlejší lány, což s sebou nese neblahé důsledky, protože udržovat obrovské monokultury životnímu prostředí rozhodně neprospívá.
V Anglii mě pak ještě čekala cesta vlakem, který byl na české poměry tedy třeskutě drahý. Dojela jsem do Leominsteru, kde jsem se potkala s dalším účastníkem kurzu a společně jsme se prošli po městečku. Objevili jsme bioobchod a několik dobročinných obchodů. V Česku bydlím ve městě o něco větším, ale podobné typy obchodů se tu nevyskytují, což je škoda.
Kurz se konal v Applewood Permaculture Centre, což je osmihektarová usedlost na venkově. Mají tu velký jablečný sad a Loobin partner Chris se věnuje množení, roubování a očkování jabloní. Učili jsme se na čerstvém vzduchu po plátěným přístřeškem s výhledem do zeleně, což bylo moc příjemné.
Permakultura je u nás často prezentována jako způsob zahradničení, ale ve skutečnosti je celistvý přístup k životu, který dává do souladu potřeby člověka a okolního prostředí. Zkrátka žít tak, abychom přírodu neničili, ale spíš regenerovali.
Kurz se věnoval tzv. sociální permakultuře, která se zabývá hlavně těmi nemateriálními potřebami, jako je potřeba sounáležitosti, bezpečí, respektu a nalezení si svého místa mezi lidmi. Looby MacNamara k tomu přistupuje systematicky a vytvořila metodu, jak dělat sociálně-permakulturní projekty. Ono totiž nestačí mít jen dobrou vůli. Kolikrát už jsme vstupovali do vztahů a projektů s těmi nejčistšími úmysly a se srdcem na dlani a projekt se přesto po čase rozpadl a lidé třeba i rozhádali? Dobrá vůle a láska nestačí, je potřeba také něco umět a vědět, jak na to. A pokud chceme změnit svět k lepšímu, pak ta hlavní a nejdůležitější proměna musí proběhnout v našem nitru. To se pak promítne do skupin, ve kterých fungujeme a potažmo pak i do kultury, ve které žijeme.
Sešla se příjemná skupina lidí, od kterých jsem cítila velkou míru podpory. Přivedlo mě to k přemýšlení nad tím, kolik podpory a povzbuzení vlastně poskytuju já svému okolí a jestli to není jedna z věcí, na které bych měla zapracovat. V diskuzi jsme narazili i na téma ocenění a na to, že nemůžeme spoléhat, že lidé vědí, jak si jejich práce vážíme. Když jsme s něčím nebo s někým spokojení, tak bychom to měli jasně a jednoznačně vyjádřit. Každý z nás má rád ocenění, že jo?
Po kurzu jsem ještě několik dní zůstala, protože přijeli dobrovolníci a pomáhali jsme s různými pracemi, kterých je na takovém místě vždycky dost. Já ráda kosím kosou, tak jsem se toho ujala. Vyzkoušela jsem si i nepálský srp, který je oproti tomu našemu víc podobný tvaru písmene L a mně se s ním pracovalo fakt dobře. Opět se sešla parta prima lidí a bylo fajn jak s nimi pracovat, tak i se potkávat večer u ohně, zpívat a vůbec si užívat báječné společnosti.
Jsem vděčná za to, že jsem se s Looby MacNamara mohla setkat. Když hledám něco o permakultuře na internetu, tak stále narážím na zahradničení. Nic proti zahradám, ale zredukovat permakulturu jen na formu zahrádkaření je podle mě hrubé nedocenění toho, jak silný nástroj to je. Permakultura vnímám jako změnu v myšlení, kdy místo neustálého spotřebovávání raději tvoříme a budujeme. Bylo skvělé poslouchat člověka, který se tak intenzivně věnuje tomu, aby se tato změna projevovala i mezi lidmi a abychom ji dokázali inciovat a řídit. I když to někdy vypadá jako boj s větrnými mlýny.
Z Anglie jsem si přivezla novou knížku Cultural Emergence. Tak trochu navazuje na předchozí Loobiinu knihu People and Permaculture, kterou jsem přeložila a brzo by měla vyjít v češtině. A pak ještě jednu knihu: 7 Ways How to Think Differently. To je celkem tenká knížka, ale připomíná mi, že způsob, jak o věcech přemýšlíme, je mimořádně důležitý. Myšlenkou to začíná, slova činy pak následují. Takže změnu myšlení měníme nakonec i realitu.
Kromě knih jsem si přivezla řízky vytrvalého kadeřávku, protože vytrvalé zeleniny jsou celkem vzácné, přitom jsou daleko jednodušší na pěstování. Řízky už se ujaly, takže je šance, že příští rok budu moci rozdávat a šířit dál.
Dalším objevem pro mě byl crumble, tedy cosi jako drobenkový koláč, který ale nemá dole tu vrstvu těsta. Prostě jen tlustá vrstva ovoce a navrch hodně drobenky. Je to jednodušší a rychlejší a navíc tak spotřebujete spoustu ovoce. Už jsem vyzkoušela i slanou variantu se zeleninou, kde byl v „drobence“ místo cukru strouhaný sýr. Takové lehké jídlo s hromadou zeleniny.
Jak to tady píšu, tak se mi zase začíná stýskat. Moc ráda bych se tam zase na nějakou akci vrátila.
