Jsem typicky městský člověk, bydlím v paneláku a mám malou zahrádku za městem. Nikdy jsem nebydlela v domě se zahradou, nikdy jsem nemusela pečovat o žádná hospodářská zvířata. Přesto mě kamarád požádal, jestli bych se jim nepostarala na pár dní o dům, zahradu a zvířata. A já na to kývla. Ono to nakonec není tak obtížné. Pustit slepice, zavřít slepice, Nasypat jim krmení, dát jim vodu. Akvárko stařilo ráno pustit, večer vypnout, jednou denně nakrmit. Zalít zahradu, to znám, i když ta moje zahrádka je mnohonásobně menší. Největší respekt a obavu jsem měla z koz. Nakrmit a dát jim vodu, to by ještě šlo, ale co dojení? Nikdy jsem to nedělala.
Dojení kozy nakonec nebylo tak hrozné. Koza sama byla v pohodě, klidně stála, nevrtěla se a nezlobila. Chvilku mi trvalo, než jsem našla ten grif. Dojení spočívá v tom, že uzavřete mezi ukazovákem a palcem struk a ostatními prsty ho tak, aby mléko vyteklo ven. Dost nezvyklý pohyb pro někoho, kdo zaměstnává prsty zejména běháním po klávesnici počítače. Nicméně po krátkém tréninku jsem to zvládla natolik, abych byla schopná kozu podojit. Neříkám, že zručně nebo rychle, nicméně kdyby moje přežití záviselo na mléce od kozy, nejspíš bych přežila.
Druhá věc byla zvládnout samotu. Jsem ráda mezi lidmi, nerada jsem sama. I to dlouhé vysedávání u počítače mě občas otravuje, takže pak jsem ráda, když můžu jít ven mezi lidi. A tady to vypadalo, že budu čtyři dny sama. Nakonec i to jsem zvládla. Hodně času jsem trávila venku, koukala jsem do zeleně a vlastně mi ty lidi až tak nechyběli. Uvědomila jsem si, že si možná nejsem tak úplně vědomá svých potřeb, že je možná někdy zaměňuju. A taky to, že ta příroda má obrovský uklidňující a stabilizující vliv. Jakkoliv jsem zvyklá na tu svou městskou existenci uprostřed betonu, pořád je ve mně to dědictví stovek generací mých předků, kteří žili daleko víc spjatí s přírodou, než dneska já.
Třetí věcí, která mi připadá důležitá je, jak se mi pracovalo. Konkrétně na počítači. Nechtěla jsem se čtyři dny jen tak flákat, tak jsem si s sebou vzala notebook se záměrem dokončit některé věci. A kupodivu mi to šlo taky dobře. Daleko lépe si mi soustředilo v místě, kde se mi nepřipomínají různé úkoly. Doma mám v dohledu různé poznámky, přemýšlím nad tím, co uvařit, že potřebuju vyprat, že tam mám neumyté nádobí, že ještě musím tohle a tamhleto. To všechno ale zůstalo doma, a já se mohla v klidu soustředit na to, abych dokončila, co jsem si předsevzala.
Změna místa je úžasná věc. Umožňuje mi vidět věci ze vzdálenější perspektivy a možná nějaké změny. Proto taky ráda cestuju. Nová místa znamenají i nové pohledy na už známé a okoukané věci v mém životě a inspirují mě ke změnám. Ne, že by nutně každá změna musela být k lepšímu. Ale pořád je to nějaký pohyb a nějaká šance zlepšit to, s čím u sebe nejsem spokojená.
Čtvrtou věcí bylo jídlo. Základ toho, co jsem jedla, bylo z místní produkce: mléko, vajíčka, fazole, brambory. Pravda, trochu jednotvárné, protože se mi nechtělo vymýšlet nic extra nebo trávit přípravou jídla spoustu času. Ale najedla jsem se a to jídlo splňovalo moje představy o kvalitním vyváženém jídle – bylo v něm dost bílkovin a hodně zeleniny. Docela velký kontrast s tou přebohatou nabídkou v supermarketech. Všimli jste si, že z těch desetitisíců položek, které mají v nabídce, vlastně kupujete většinou jen několik desítek? Ten obrovský výběr nejen, že nepotřebuju, ale spíš mi překáží, takže se soustředím na to, co potřebuju a většinu věcí ignoruju.
